Ukázky z knih

Intimní schránka Sabriny Black (Final Cut)

Tak zněla nejnovější zpráva vyvedená tlustým, mnohokrát obtaženým písmem na papírové samolepce.

Samolepka lpěla na dveřích. Kolem ní bylo nahuštěno v úhledných sloupcích pár desítek dalších.

Na každé jedno poselství. Propiskou, inkoustovou tužkou, fixem.

pokračování ukázky z knihy Intimní schránka Sabriny Black (Final Cut), PRVNÍ KNIHA. CHYBÍ MNĚ MODRÁ DENIMOVÁ NA BOCÍCH POUZE NASTEHOVANÁ ZA ÚČELEM ROZŠÍŘENÍ SUKNĚ!


Pravidla směšného chování

Rozespalí chodci se vynořují z amfiteátru stínů a zase se v něm ztrácejí. Občas kolem předuní tramvaj. Uvnitř visí na tyčích obrovští netopýři a podřimují. Sedí tam strašidelné bezbarvé opice, šťárají se v nose a dýchají na sklo.

Je mlha, sedm ráno. Scházím dolů Korunní třídou, jdu Rumunskou, v Bělehradské nastupuji do jedenáctky. Procházím vozem dozadu, opírám se zády o vodorovnou tyč. Za vydatného drhnutí brzd se vůz spouští do Nuselského údolí. Popojíždíme končinou probouzejících se prodejen, tržnic, frců, fitek a jiných šejdíren. Plazíme se pod kopcem Bohdalcem, uháníme ulicí U Plynárny. Míjíme kotlinu odstavovacího nádraží naplněnou vyhořelými železničními vagóny.

Konečná. Praha-Spořilov. Čtvrť zpustlých sadů a omšelých pětiletkových paneláků. U jednoho z nich tlačím kloubem prostředníku na zvonek s vybledlým nápisem. Po dlouhé době se v matném skle vchodových dveří zhmotní otcův stín.

pokračování ukázky z knihy Pravidla směšného chování, Koruny akátů jsou obaleny světélkující duhou


Pravidla směšného chování

Potřebujeme se zbavit pocitů. Sedám do křesla, spařím si jazyk čajem a jdu taky do toho. Projedu oblíbené položky, fóra, otevřu textový dokument, chvíli ťukám, opírám se, prohlížím si rozpraskanou krajinu stropu. Vlasové trhliny v malbě jsou oblity řečištěm světlejších proužků. Vlákna pavučin tančí v zahřátém vzduchu. Zmítají se, rytmicky vlají.

pokračování ukázky z knihy Pravidla směšného chování, V podvečer usedám k notebooku, stejně jako většina spoluobčanů


Skutečná událost

Nazítří večer opatrné klepání na dveře. Za nimi Evžen, v patách za ním vysoký vlasatý čahoun, bradatý vytřeštěnec jakýsi.

„Kolega – virolog,“ představuje ho Evžen, plazí jazyk, dělá dementa, což je u něj znak rozpaků.

„Mohli bysme si u tebe něco poslechnout?“ ptá se virolog.

„Proč ne.“

pokračování ukázky z knihy Skutečná událost, Neuvedeno