Ukázka z knihy - Intimní schránka Sabriny Black (Final Cut)

PRVNÍ KNIHA. CHYBÍ MNĚ MODRÁ DENIMOVÁ NA BOCÍCH POUZE NASTEHOVANÁ ZA ÚČELEM ROZŠÍŘENÍ SUKNĚ!

Tak zněla nejnovější zpráva vyvedená tlustým, mnohokrát obtaženým písmem na papírové samolepce.

Samolepka lpěla na dveřích. Kolem ní bylo nahuštěno v úhledných sloupcích pár desítek dalších.

Na každé jedno poselství. Propiskou, inkoustovou tužkou, fixem.

Tak zněla nejnovější zpráva vyvedená tlustým, mnohokrát obtaženým písmem na papírové samolepce.

Samolepka lpěla na dveřích. Kolem ní bylo nahuštěno v úhledných sloupcích pár desítek dalších.

Na každé jedno poselství. Propiskou, inkoustovou tužkou, fixem.

7. 9. MI ZMIZEL DEŠTNÍK!

14. 10. UKRADENÁ HNĚDÁ HŮL!

26. 10. HRNEK SE SNĚŽKOU A TÉŽ PUNČOCHÁČE!!!

23. 11. SE VŠIVÁKŮM OHŘÁLY HNIDY A ZMIZELA MI DALŠÍ HŮL!

12. 12. KASTROL S OMÁČKOU. ZLOČINEC AŤ KASTROL VRÁTÍ NEBO SE LASKAVĚ UDAV!!!

Chodil jsem kolem nich denně na pracoviště.

Kolem otřískaných, okopaných, mnoha zámky opatřených žižkovských dveří, jimž kraloval nápis:

ZTRÁTY!!!

KARBUSICKÁ JULIE, stálo na jmenovce.

Barák patřil od sklepa po půdu agentuře. Běhouny, fotobuňky, design. Hučící kopírky a nikdy nevypínané počítače. Dům byl od rána do noci plný činorodých workoholiků s povolenými kravatami.

Odevšad zněl smích.

A jenom tady nahoře, pod střechou – vyčvachtané dlaždice, nevymalované zdi, litinové umyvadlo s mosazným kohoutem. Babka tu zbyla ze starých časů. Z nějakého důvodu se ji novému majiteli nepodařilo vypudit. Zrekonstruoval barák zevnitř i vně, všude sklo a chrom, a v posledním patře – Karbusická Julie.

Sedával jsem nad jejím brlohem na odpočívadle, k němuž vedlo několik schodů. Stál tam stolek s popelníkem, pár rozvrzaných židlí. Nízkým klenutým oknem táhlo. Výš už byla jen půda.

Hleděl jsem okénkem na město a jedním uchem poslouchal, jestli mě dole neshánějí. Nejraději jsem tu sedával za soumraku. Ve chvíli, kdy kalný záliv metropole zaplavily chuchvalce světelných jiker.

Zlatě nasvícené věže Starého Města trčely ze tmy jako ohmatané šachové figury.

Po nějaké době jsem si všiml, že mě baba pozoruje škvírou v pootevřených dveřích. Tu a tam ke mně zavanul puch nevětraného pelechu. Byl bych jí rád dal nějak najevo solidaritu. Bohužel jsem však taky patřil k těm sviním, co jí ukradly deštník. Viděl jsem se jejíma očima jako pod rentgenem. Cítil, jak mě testuje, co bych z těch jejích ztrát mohl mít na svědomí.

Típal jsem vajgly, psal něco do bloku. Bylo ticho.

„Dobrý den,“ napadlo mě říct jednoho dne.

Dveře se pohoršeně přibouchly.

Tak to šlo půl roku. Dobrý den, prásknutí, složité zamykání a vzdalující se drmolivé brblání.

Přišel den, dveře opět vrzly.

„Dobrý den,“ povídám rutinně.

Následoval rachot odstraňovaných řetězů, petlic, visacích zámků. Načež vylezla jak smrtka z orloje, na sobě šály, přehozy, kostkovanou deku. Napudrované vrásčité líce, anilinová zdravíčka, kuří krk. Z hlavy jí trčely zcuchané vrkoče.

„Večer!“ bafla.

„Večer?“ říkám, zmaten.

„Dobrý večer, ne den! Je večer!“ řekla a zabouchla.

Majitel téhle agentury stál za pozornost. Disponoval typem energie, jaký mívají popřevratoví generálové v době, kdy ještě pokračují popravy, ale ekonomika se už staví na nohy. Šla o něm řeč, že je natolik ve vatě, že si agenturu drží spíš jen jako soukromé povyražení.

Uměl se nasrat a řvát, dokud se i ty nejodolnější svině nezačaly strachy drolit a rozpadat. Rovněž uměl vyvolávat ničivé němé chvění. Protřelí matadoři v hadrech za sto litrů zničehonic kníkali školáckými hlásky. Těkali po chodbách, usrkávali kafe na drnčícím talířku, polykali valetol a třásli se jako vyděšení pokusní savci. Ženy neměly daleko k pláči dřív, než na ně promluvil. Stačilo, aby se díval. Vydržel hledět oběti několik minut do očí, aniž padlo slovo.

Ráno stával v recepci v bílém baloňáku a v klobouku, opíral se o pult a kultivovaným hlasem vítal každého zaměstnance: „Dobré jitro, Míšo, vítám vás v práci... Dobrý den, Jaroslave, s vámi chci mluvit, přijďte po poradě... Dobrý den, Xenie, jak jste se vyspala?“

Což byl způsob, jak připisovat trestňáky těm, kdo šli pozdě, ostatní pak upozornit, že den teprve začíná. „Tohle je reklamní agentura,“ říkal s příjemným úsměvem, „jestli chcete jít zametat ulice, nic vám nebrání – i to je práce.“

Zkoušel zatlačit do kouta úplně každého. Ty, kdo se nechali, pak dál zpracovával. Často těm, které právě ničil, fanfarónsky zvýšil plat. Byla to součást hry. Zajímalo ho, jakou má kdo výdrž.

V ředitelně měl trezor, v něm dobře dvanáct bouchaček.

Když běžela nudná a dlouhá porada, šel k sobě, jednu vybral, přinesl si ji a počal ji v čele stolu rozebírat a čistit. Říkalo se mu Plukovník.

Lidé, co pod ním vydrželi déle než rok, byli více méně porouchaní. Na poradách bývala k vidění kdysi zřejmě svěží bojovnice, nastoupivší před sedmi lety. Kdykoliv se na ni promluvilo, proběhl jí obličejem soubor hrozivých záškubů a tiků doprovázený vnitřním vzlykotem. Odpověděla, ale musela se jí dát minutka.

Přesto mi byl Plukovník jakýmsi těžko obhajitelným způsobem sympatický. Měl formu. Byl to netvor, ale velice svérázný. Zábavný. A hravý.

Pod ním byl podředitel – pětatřicátník, původně dispečer kdesi v Porubě. Měl zvyk dívat se horem přes obroučky brýlí a vůbec si s brýlemi všelijak vkusně pohrávat. Trvávalo dlouho, než se vymáčkl, jelikož byl zabrán do žonglování s optikou. Rád zapomínal, že někdo čeká na jeho podpis, rozhodnutí.

Vedoucí sestavu doplňoval hrbáč – Plukovníkův stín. Rachitický, tužidlem uměle rozcuchaný mladý sadista. Vybraně oblečený padesátikilový přízrak.

Nosil boty s trojnásobnými podrážkami. Na vyzáblé zadnici pod sakem pouzdro s legálně drženým Sig Sauerem. Když byl Plukovník mimo, vyráběl dusno on. Říkalo se, že zaměstnancům projíždí šuplíky, obsah počítače. Jinak seděl u sebe za obrovským monitorem, odpaloval z F-16 rakety na irácké MiGy a pichlavá očka mu svítila za skly brýlí, které neměly obroučky.

Hrbáč si mě jedenkrát zavolal k sobě. Pohupoval se v křesle, prsty mu šmejdily po klávesnici.

„Potřebuju, abyste do hodiny dodělal spoty na spořitelnu, zítra ráno je chce mít Plukovník na stole,“ řekl, aniž mi věnoval pohled.

„Já dělám na těch džusech,“ namítl jsem.

„Rozuměl jste, co po vás chci?“

„Jo, jenže...“

„Tak to udělejte, jestli nechcete vysvětlovat majiteli agentury, proč to není hotové. Až to budete mít, přineste mi to.“

Napsal jsem, co po mně chtěl, vytiskl to a šel k němu. Seděl v téže pozici, po ruce whisky s ledem, aby bylo jasné, že on může, a odpaloval střely.

Sklenice odrážela odlesky výbuchů.

„Tady to je,“ povídám.

Nic. Hrbatec byl zabrán do boje. Před sebou kokpit, oblaka, poušť. Z mraků vypadlo letadélko, on po něm hbitě vypálil. Raketa za sebou nechala chvost dýmu a šupajdila k cíli.

„Tady to máte,“ říkám.

Nic.

Položil jsem mu návrhy na stůl, šel k sobě, sedl k monitoru a stiskl startér. Přede mnou se roztočila nemotorná vrtule. Počkal jsem, až dostane obrátky, pak jsem odbrzdil. Paluba letadlové lodě mi ujela pod nohama. I já totiž létal. Byl jsem námořní stíhač. Je fakt, že můj hellcat nejčastěji havaroval bezprostředně po startu. Jindy se mi poštěstilo vzlétnout, nabrat výšku a ztratit se nad Pacifikem, kde mi došel benzín. Nebo jsem potkal formaci Japonců, a místo abych střílel, letěl jsem si je prohlédnout, načež mě sundalo zero za ocasem.

V momentu, kdy cvakla klika, se do mě zrovna pustili palubní střelci.

„Kde jsou ty spoty?“ pronesl za mnou ostrý hlas.

„Hodina dávno uplynula.“

Uhýbal jsem proudům střel.

„Slyšíte mě?“

Vystřelil jsem a minul.

Posloucháte mě? Proč jste mi to neodevzdal?“

Pokračoval jsem v útoku, jako by tam nebyl.

Nešlo o záměrnou provokaci. Nemohl jsem prostě jinak.

Dlouze mě sledoval, pak odešel. Plácl jsem sebou do vln, vypnul počítač a zvedl se k odchodu.

Ráno jsem čekal, odkud to přijde. Nic se nedělo.

Před polednem jsem potkal hrbáče na chodbě. Zaměřil mě skrz brýle a vydal se kobylím krokem ke mně. Lekl jsem se, když jsem spatřil, jak se jeho tenké rty pokoušejí o úsměv.

„Jak to vypadá se spoty pro spořku?“ zamečel.

„Máme je hotový?“

„Jistě, máte je na stole.“

„Tak vidíte, že to jde, když se chce,“ zamrkal na mě.

Od té doby jsem od něj měl relativní pokoj.

Intimní schránka Sabriny Black (Final Cut), PRVNÍ KNIHA. CHYBÍ MNĚ MODRÁ DENIMOVÁ NA BOCÍCH POUZE NASTEHOVANÁ ZA ÚČELEM ROZŠÍŘENÍ SUKNĚ!

přehled ukázek