Ukázka z knihy - Pravidla směšného chování

V podvečer usedám k notebooku, stejně jako většina spoluobčanů

Potřebujeme se zbavit pocitů. Sedám do křesla, spařím si jazyk čajem a jdu taky do toho. Projedu oblíbené položky, fóra, otevřu textový dokument, chvíli ťukám, opírám se, prohlížím si rozpraskanou krajinu stropu. Vlasové trhliny v malbě jsou oblity řečištěm světlejších proužků. Vlákna pavučin tančí v zahřátém vzduchu. Zmítají se, rytmicky vlají.

Otec asi teď dělá to samé. Kouká do stropu a snaží se vyrovnat s probíhající skutečností. Na kterou se jeden nepřipraví, ani kdyby poctivě přečetl a vstřebal všechny ty Zenové hole a jiné návody, jak žít. Tatík navíc žádné hole nikdy nečetl, zajímají ho jiné obory, motolice, vrtulice, škrkavky, olihně, migrace ptactva, dějiny dobývání vzduchu, superstruny, pulzary, kvazary, oškubané detektivky a alkoholické bláboly E. A. Poea. V osmdesáti hltá četbu jako zjednaný. K tomu dojíždí tramvají ze Spořilova do Strašnic dělat dědu vnučce Míše. Protože já se u nich neukážu. Já sedím doma a potím žluč do notebooku.

Dneska ale zavírám krám, beru gatě, zhasínám a jdu ven. Jen tak, na obhlídku čtvrti. Na Jiřáku mrknu oknem do kasina, obsluha nahoře bez, divná věc. Kdoví, možná otisk středověkého třeštění, karnevalů, saturnálií. Jenže na těch brala účast honorace i otroci, kdežto tohle jsou jenom otroci. A že jich tam je. Zátylky se lesknou, dorota roznáší stejky.

Jdu dál. ARCHA CITY REALITY – můj oblíbený nápis. Rozněcuje fantazii, a zároveň dává sílu ji utnout.

Jdu dál. Před kostelem ke mně přibíhá vysoký pes a líže mi na střídačku obě dlaně. Zdá se, že má jedno oko modré a druhé hnědé, ale při tomhle osvětlení to není jisté.

„Chceš banána, nebo dudlíka?“ řičí z okna kuřácký alt. „Banána nemáme, tak dáme dudlíka!“

Jdu dál. Za chodu vyťukávám pár čísel. Všichni volaní právě hovoří. Vyměňují si drby, zatracují nové české filmy, domlouvají srazy, návštěvy, výlety. A mně, kurva, nezavolá nikdo.

V zahradní restauraci v Riegerových sadech si dávám desítku. Vzduch je prosycen čoudem, omladina se štětí, psi samým štěstím skáčou do výšky, metají kozelce.

V kapse mi vrká mobil, vida.

„Ahój, Vláďa,“ hartusí mluvítko. „Koukám, žes volal, potřebovals něcó?“

„Chtěl jsem tě akorát pozdravit, sedim v Mlíkárně a je tu celkem klid, neskočíš na jedno?“

„Du.“

Vzápětí se mezi keři proplétá padesátník ve flísce, směje se jako netopýr, tiskne mi ruku dinosauřím stiskem.

„Pustit si Viridianu a k tomu si dát fazole z konzervy, do nich křenovou pastu, nic lepšího jsem dlouho nezažil,“ povídá. „Koukám, že sis koupil nový boty.“

„To jsou ty starý,“ říkám, „akorát jsem si je vyčistil.“

Pravidla směšného chování, V podvečer usedám k notebooku, stejně jako většina spoluobčanů

přehled ukázek