Ukázka z knihy - Skutečná událost

Neuvedeno

Nazítří večer opatrné klepání na dveře. Za nimi Evžen, v patách za ním vysoký vlasatý čahoun, bradatý vytřeštěnec jakýsi.

„Kolega – virolog,“ představuje ho Evžen, plazí jazyk, dělá dementa, což je u něj znak rozpaků.

„Mohli bysme si u tebe něco poslechnout?“ ptá se virolog.

„Proč ne.“

Nazítří večer opatrné klepání na dveře. Za nimi Evžen, v patách za ním vysoký vlasatý čahoun, bradatý vytřeštěnec jakýsi.

„Kolega – virolog,“ představuje ho Evžen, plazí jazyk, dělá dementa, což je u něj znak rozpaků.

„Mohli bysme si u tebe něco poslechnout?“ ptá se virolog.

„Proč ne.“

Sedají k monitoru. Žádné jak se máš, co novýho. Přímo k věci. Klik, klik.

Obrazovku vyplní chorobně zmalovaná diva. Tóny, jež vydává, jsou těžko k popsání.

„To je bruska, ne hlasivky,“ libuje si Evženův kolega. „Jo! A to jsem taky nevěděl – v roce devadesát sedum pojmenovali paleontologové Adrian a Edgecombe skupinu vyhynulejch druhů trilobitů po členech kapely: Arcticalymene rotteni, A. Viciousi, A. Matlocki, A. Cooki.“

„Já nevim nic, nic nesleduju,“ kontruje Evžen. „Včera večer jsem dal, éé, klasiku, Dařbujána a Pandrholu, takový jsem vemeno kachní vylízaný.“

„Co by, to je jedna z těch lepších.“

„Mně šlo spíš vo to zabít čas. Ale všim jsem si: za á – Pandrhola je zrzavej, za bé – zlej krupař Bašta taky a za cé – koktavej doktor, co chce peníze na dlaň, jinak nepřijde, je taky nazrzlej. Všechny záporný typy jsou ryšavý, proč?“

„To vodpovídá. Líp situovaný rodiny se často dvě stě, tři sta let ženily a vdávaly mezi sebou, aby byl majetek pohromadě. Začalo to na venkově, pak mladý utekli do měst a hned v nich zdomácněli. Proto to tu tak vypadá. Skoro v každym z nás je neblahej gen.“

Dál už jen mlčky hltají Diamandu. Tak se ta bytost jmenuje.

Čert se v nich vyznej. Znají se ze školy, z nějaké party. Tenhle ďábel a Evžen – co je může spojovat? Evžen pěstuje hrubou stylizaci, drtí trash, ale jinak skoro nepije, nekouří, je pro rodinu. Rád si čte na zahrádce při čaji Ajvaze. Zahrádku mu vlastně asi vzali s barákem.

 

Diamanda produkuje skřípění, které jako by ani nevycházelo z člověka. Hašteřivý psychotický jek.

Po hodině vstávám. „Hoši, jdu spát,“ povídám. „Ve skříni máte molitany, spacáky, kafe a čaj jsou tamhle, cukr na stole, lednice k dispozici. Ňákej alkohol?“

„Alkohol ne, díky. Alkohol vůbec.“

Takže něco máte, bestie, a nenabídnete. Třeba bych ani nechtěl, ale nabídnout jste mohli.

„Jenom si něco uložím,“ říkám.

„Ulož.“

Shodím dávící se zpěvačku na lištu, provádím zálohu.

Pozorně mě sledují. Evžen se pochechtává způsobem pro sebe typickým – sám neví, kde v něm končí zábavně bystrý chlapík a začíná naprostý debil. Znám to od sebe – extrovert chce ven a neví kudy.

„To je úplná modlitba, co s tim provádíš,“ komentuje divous.

 

Po probuzení slyším odvedle čilou polemiku. „Nebyls? Nikdy? Tam jeď aspoň na tři neděle. Stačí jenom chodit a zírat, ani trochu se nenudíš. Kde jinde vidíš vedle sebe v centru města kančí farmu, pokroucenou rezavou fabriku ve stavu, jak zustala po posledním náletu, a gotickej kostel vobsazenej důstojnejma pětašedesátiletejma hipíkama, co se snažej vo ňáký výtvarno, ale moc jim to nejde, revma a THC dělaj svý. Hned vedle barák plnej nezletilejch anarchistů, smrad, plivance, ty jejich děsně vulgární holky.“

„Špindy kunavý.“

„Jo, tam nemusíš. Vo dva domy dál najdeš úhledný bistro plný osumdesátiletejch babek v krajkovejch límcích, s těma si pokecáš vo čemkoliv, kupodivu maj pořád mozek v hlavě a zajímá je svět. Nejzajímavější jsou samozřejmě normální lidi, ne tahle zoologická, jenže k těm se tak snadno nedostaneš. Ne že by to nešlo, jenom musíš bejt trpělivej.“

„To nejsem.“

„I tak tam jeď. Jestli se budeš vracet vlakem, jeď S-bahnem. Už z dálky vidíš čnít nad střechama neskutečný obří skleněný termitiště.“

„Měl jsem jet na měsíc, pičadrát, jenže mě nebaví věčně se někam vtírat, drásat žádosti vo grant. Stačí, že mám tyhlety snažiče denně před vočima.“

„Zvláštní je, že tyhle typy rozeznáš už v první třídě základky. Jasně vidíš, kdo bude celej život ve vatě a kdo v loji.“

„Moje třídní na základce byla nejhezčí ženská, jakou jsem viděl. Měla tělo jak ruská snajperka, živočišně huňatý podpaží, jmenovala se Rotuše Caltová. Když jsem usínal, míval jsem vize, jak mě kojí, vyslýchá a tak. Jaký termitiště?“

„Hauptbahnhof. Souprava k němu jede po visutý koleji, vjede dovnitř, ty vystoupíš. Myslíš, že seš na nádraží, hovno – seš v obchoďáku. Patra a patra eskalátorů, ochozů, vobchod vedle vobchodu. Dáš bagetu s herynkem, postupně sjíždíš níž a níž, až seš na dně. Tam je teprve nádraží. Asepticky čistý peróny, ticho.“

 

Otevírám dveře. Stejná situace. Diamanda předvádí trosky hlasivek.

„Vrže jak cikáda,“ říkám a stavím na čaj. „Vy u toho sedíte celou noc?“

„Máme jí akorát dost,“ dosvědčuje rozvrkočený satanáš. „Sedíme na zemi a pijem kafe, snad ti ňák nekomplikujem provoz?“

Evžen houpe v pokérované pracce hrnkem, honí po dně lógr a obojetně se usmívá.

Na stole patnáct prázdných šálků, vida.

Mezi nimi otevřená plechová krabička zpola zaplněná hrubě lisovanými zlatohnědými pilulemi. Jako by podomácku vyrobenými. Vane z nich rustikální kouzlo. Takhle, vy kurvy.

Nenápadně jich pár stopím.

„Čas jít,“ zvednou se jako na povel. „Jdeme. Díky za kafe a za azyl, kafe máš dobrý.“

„Promiň,“ povídá Evžen, „asi jsem ti nepředstavil kolegu, my byli včera trochu roztočený. Tohle je Pitvor, měj se. Napíšu ti ze zkurvený korporace. Nemáš představu, jak mě ty vobyčejný mejly, kde si dohromady nic neřeknem, držej nad vodou.“

Kolega mi podá kostnatou lopatu.

„Pitvor,“ říká, „přezdívka z mateřský.“

„Jak můžete bejt kolegové, když makáte každej jinde?“

„Nás nespojuje práce, ale to, jak máme vymezenej volnej čas.“

A jsou pryč.

 

Pomalu žvýkám tablety. Nic se neděje. Dostanu chuť na kafe, to je vše. Dopíjím patnáct hrnků. V každém půl hltu studeného přeslazeného moku.

Otvírám lednici – prázdná.

Vypravím se do marketu doplnit zásoby. U zeleniny hodím do koše tři manga, čtyři svazky ředkví, ledový salát, nektarinky, pár pytlů špenátu. Jablečný džus, grepový džus, mrkvový džus. Grilované kuře. Tyrolský pršut, čert vem ceny. Deodorant, zubní pastu, alobal, mušle v nálevu, fazole, čočku, kokosové mléko. Baked rolls, čtvery kleenexy, provensálské trávy, italské trávy, mořskou sůl, hořčici, med, několik mlýnků s pepřem, rozinkové šneky. Víno. Trapiche nebo Tarapacá – obojí. Malbec, syrah, carmenère.

Prohlížím nákupní vozík. Možná nepotřebuju tři chleby, čtyři bagety, dvě kila brambor, deset mýdel, maxi balení extra panenského oleje, nespočet láhví, pytlíků, kelímků. Vracím se k regálům, chci je vrátit. Nejde to. Rotují ve mně psychické mlýny, které chtějí pohltit vše, nač padne oko.

Jdu od pokladny s pěti igelitkami v náručí.

Doma klečím před otevřenou lednicí – učiněná vitráž. Chrám plný ančoviček, oliv, jogurtů, rudých rajčat, svěží natě, pomazánek, paštiček, okurčiček, rybích past, lososů, klobás, avokád všelijakých.

Volám Evženovi.

„Prosimtě, co bylo v tý plechový piksle, co byla na stole?“ ptám se.

„To ti řekne Pitvor.“

„Snad sis, píčo, nevzal?“ vpadne jmenovaný.

„Vzal jsem dvě, když jste škrti a nenabídnete.“

„Vole, to je součást mý laboratorní práce. Extrahuju z jednoho druhu brouka, pro tvý účely řečeno, feromony, kterejma láká na neskutečnou dálku jedince opačnýho pohlaví.“

„Pitvorovi je líto pokusnejch zvířat, správně by to mělo jít přes koňskou nebo jakou krev,“ navazuje Evžen. „Tak ten extrakt pícháme sobě. Von pak z naší krve získává sérum.“

„Silně zjednodušuješ,“ přizvukuje satanáš.

„Jemu to stačí.“

Podle všeho jsou přilepeni na jednom mobilu. Mluví oba najednou. Překřikují se, do toho praská vítr.

„Mně to právě nestačí!“ řvu, hledě do lednice. „Bonduelle v láku – nádhera, naložený patizony – klenot! Tenoučký plátky pršutu, rozumíte! Fraktálovej povrch květáku, je mi líto ho načínat, ale za chvilku ho budu muset vochutnat! Těšim se, jak to křupne!“

„Moc se ti omlouváme,“ říkají, „jasná věc, hehe. Vem si pár dní volna, buď doma, čti si, poslouchej muziku. Vobjednej si pizzu s dovozem, důležitá věc – stačí jedna! Salát a moučník jsou zbytečný, časem to vodezní.“

Týden nemůžu projít kolem výlohy. Potřeboval bych ruční vrtačku, odkapávač na nádobí, spoustu knih, časopisů, cokoliv lesklého, barevného. Nový přehrávač, sluchátka, boty, mobil, futrál na brýle, hromadu mikin. Kudlu Lion Steel, baterku Fenix. Pět až sedm modýlků vrtulníků, co se s nimi dá létat po cimře. Dva deponuju u Káji. Budu jí s nimi přistávat na břiše.

Míjím květinářství. Uvnitř žluto-fialově žíhané anakondí listy. Krása krás! Dobrý den, kolik stojí, prosimvás?

Skutečná událost, Neuvedeno

přehled ukázek